Učni SOŠ a SOU Milevsko dobyli Lotyšsko

Naše škola je ostříleným matadorem v oblasti nejrůznějších projektových počinů. Ačkoliv se aktuálně může zdát, že se podobné aktivity přihlásily o svůj time-out, není tomu tak. Vzdělávání podpořené grantem Evropské unie, tentokrát v rámci programu Erasmus+, je rozjeté na plné obrátky, nepulsuje ovšem ani tak v budově instituce, nýbrž za hranicemi všedních dnů, respektive za hranicemi státními – a to v pobaltském Lotyšsku.

Začátkem října se z ruzyňského letiště odlepilo letadlo s devíti učni oborů opravář zemědělských strojů a strojní mechanik, čímž byl oficiálně odstartován nejen samotný projekt s názvem Mobilitami pro rozvoj technického vzdělání, ale také přerod žáků v samostatné a motivované odborníky. Součástí týmu byl i Pavel Petráň, učitel odborného výcviku, který se s námi podělil o postřehy z atraktivní akce.

O čem vlastně byla lotyšská expedice?

Jednalo se o týdenní pobyt na střední škole v Kandavě a o týdenní stáž na Rižské technické univerzitě. Obsahem byla především výuka odborných předmětů s velkým důrazem na praktické vyzkoušení získaných znalostí, návštěva technických laboratoří na univerzitě, dále pak semináře a exkurze do firem specializovaných na opravy zemědělských a stavebních strojů.

Zkus zajít do podrobností. Co konkrétně jste si osahali, vyzkoušeli?

Na lotyšských školách jsme si mohli vyzkoušet například soutěžní orbu, ovládání nových traktorů, dostali jsme se do dílen pro úpravy pohonných jednotek, repasování motorových součástí a následného testování motorů. Navštívili jsme praktické středisko Lotyšské zemědělské univerzity v Jelgavě s více než 2000 ha obhospodařovaných pozemků. Spoustu věcí jsme si mohli opravdu osahat nebo ozkoušet na vlastní kůži. A to je to nejlepší, co ty kluky může potkat.

Předpokládám, že jste se celých 13 dnů nesoustředili jen na studium a sbírání odborných dovedností…

To určitě ne. Kromě výuky byl pro nás připraven bohatý plán volnočasových aktivit. Navštívili jsme mnoho turisticky zajímavých míst a měst, technických muzeí, ale i zápas KHL, v němž domácí Riga vyhrála. Nechybělo ani sportovní vyžití – sehráli jsme florbalový zápas s místním výběrem, posílili jsme svaly v lanovém středisku a vrcholem byly závody na motokárách na profesionálním okruhu v Kandavě.

Po příletu jsi prohlásil, že si kluci už nikdy nespletou Lotyšsko s Litvou. Čím je tenhle stát specifický? Jaké jsou tvé osobní postřehy?

S Lotyšskem a Litvou je to podobné jako s Českem a Čečenskem. Taky si nás obyvatelé některých zemí pletou a taky nám to vadí. Lotyšsko je severněji, je to vlastně stát už hodně blízký Finsku. Není hustě osídlené, je zde velký podíl lesů. Nejsilnější osobní postřeh je především ve výchově mladých, v tom, jak přísně se zde zakazuje kouření, pití alkoholu a energetických nápojů lidem do 18 let. Nikdo nikomu nic z tohoto sortimentu neprodá, a když říkám, že nikdo, tak vážně nikdo a nikde.

Kluky znáš, jak sám říkáš, „od pilníku“. Co udělalo toto téměř dvoutýdenní intenzivní soužití s vaším vztahem? Zachvátila vás ponorková nemoc, nebo jste se vrhli do další pozitivní dimenze?

Od pilníku je znám a myslím, že je znám celkem dobře. Mám je od prváku na praxi, jsem s nimi tedy třetí rok. Je to moje první skupina, kterou učím. Nemám s nimi žádný problém a trochu nechápu lidi, kteří nadávají na „ty mladé“. Tihle kluci poslouchají a to, co dělají, je baví, což bude z velké části i zásluhou rodičů. Ohledně ponorkové nemoci –  to by byla možná spíš otázka pro ně. Osobně jsem nic takového necítil.  Pravdou je, že jsem jim nechal volnější režim, ale také jsem jim dal mantinely, přes které se nesmělo přelézt. Kluci to pochopili celkem rychle. Celkově náš vztah určitě hodnotím jako pozitivní.

 Jak hodnotíš celou akci? Splnila očekávání?

Dva týdny v Lotyšsku byly úžasnou zkušeností. Kluci na vlastní kůži poznali, že setkání s podobně profesně zaměřenými lidmi z celé Evropy, stejně jako dosažení nějakého cíle, není až tak složité, jak se může na první pohled zdát. Prožili svoji první velkou cestu do zahraničí. Museli zvládnout fungovat v jiném prostředí, v jiné kultuře a bez rodičů. Velkou radost mi způsobilo, že se v Lotyšsku neustále zajímali o problematiku svého oboru, tedy o provoz zemědělských strojů, o testování a opravy motorů a automobilů. Na otázku, zdali by se tam dokázali nyní vydat sami, se hlásili téměř všichni. Tento program obohatil podle mého názoru nejen samotné účastníky, ale také potenciální zaměstnavatele našich žáků. Určitě v nich získají samostatné a pružné pracovníky. Takže očekávání jsou splněna na sto procent.

Co bude dál? Dali jste Lotyšsku vale?

Nedali. Máme to štěstí, že tam můžeme vzít ještě druhou partu na konci března příštího roku.

Markéta Hadáčková